Temný paradox

Ačkoliv může nadpis vyvolat dojem, že se v tomto zápisku bude skrývat špatně srýmovaná básnička a pár fotek rozřezaného zápěstí, jako z nějakého černo-růžového emařského blogísku, není třeba mít strach. Tak hrozné to zase nebude. Chtěl bych se zde jen krátce zamyslet nad něčím, čeho jsem si v posledních týdnech všiml. A to konkrétně jednoho paradoxu. Člověk by totiž řekl, že když bude mít dobrou náladu a u toho něco tvořit (Například kreslit obrázky.), bude se to v jeho výtvorech odrážet. Budou to tedy hezké, barevné a veselé obrázky. A naopak, pokud se mu zrovna nebude dařit úplně dobře, bude jeho tvorba působit spíše temným a pesimistickým dojmem. O většiny jiných lidí by to tak mělo správně být. Ovšem u mě je to z nějakého důvodu přesně naopak.

Dám příklad. Pokud si vzpomínáte na obrázek Escape For Rescue, tak ten je právě jeden z těch veselých a barevných. Avšak v době, kdy jsem ho tvořil, jsem procházel krušnými chvílemi, byl jsem často pod tlakem a v depresi. Přesto to na tomto obrázku není vůbec poznat. Lidé o něm říkali, že je „Krásně optimistický.“ A měli bezesporu pravdu. Jediný, kdo nebyl krásně optimistický, byl v tu chvíli autor. Na druhou stranu tu jsou dva poslední obrázky, When The Clouds & Industrial Estate. Ty na první pohled působí smutně, melancholicky, temně, pesimisticky a kdovíjak ještě. A přitom, v době, kdy jsem je tvořil, jsem se měl relativně fajn. A mám se i teď, nemohu si na nic stěžovat. Ale přesto má tvorba teď vypadá takhle. Proč?

móře

Napadlo by vás, že tohle vytvořil člověk v depresi?

Vzpomenu-li si na příběh vzniku obrázku When The Clouds, tak tam mé myšlení ovlivnilo především počasí. Nápad na dívku ztracenou v mlze jsem dostal při pohledu na krajinu, která byla velice podobná té, jaká je na obrázku. V případě Industrial Estate byl příběh o hodně nudnější. Prostě mě jednoho dne napadlo udělat obrázek, kde by byla silueta nějakých továrenských budov, takže jsem chvíli na webu prohlížel obrázky Temelína a podle nich jsem něco nakreslil. O týden později jsem pak dodělal pozadí a bylo hotovo. A právě to pozadí je element, který tomuto obrázku dodává ony „temné rysy“. Původně zde totiž mělo být jen jednoduché modré pozadí, překryté lehkou texturou. Ale připadalo mi to příliš jednoduché, proto jsem ještě do dolní části obrázku přidal oranžovou zář, která by měla symbolizovat západ slunce. Jak se blíží zima, trávím totiž čím dál více času u okna, koukáním právě na zapadající slunce. Taková scenérie se mi totiž neskutečně líbí. Je tedy možné, že mé obrázky ovlivňuje počasí, nezávisle na náladě?

Když se ještě vrátím k obrázku Escape For Rescue, tak tam to bylo úplně stejné. Sice jsem měl tehdy depresi a kdesi cosi, ale i přes to byl ten obrázek „Krásně optimistický.“ A jak je to možné? No pravděpodobně proto, že tehdy zrovna začínalo léto a tudíž svítilo sluníčko, venku bylo pěkně a tím pádem se to promítlo i do toho obrázku. Myslím, že tímto lze považovat záhadu za vyřešenou. Trochu jsem se bál, že se semnou zase něco děje, protože se to v mojí tvorbě začalo podivně odrážet, ale jak se zdá, jde spíš o to, jaké je venku počasí, než o to, jak se zrovna cítím. (A pak, že pouto člověka a přírody už neexistuje.) Takže jo, myslím, že jsem přišel na zajímavý závěr, vyřešil záhadu, a když teď vím, čím je ta anomálie způsobená, nebude už třeba lámat si hlavu nad podobnými otázkami. Navíc už teď vím, co mě ovlivňuje, takže to mohu také ovlivnit. (Krásná věta na konec!)

Advertisements

Když jdou mraky…

Tento týden byl pro mě ve znamení tvorby obrázku When the Clouds, o kterém jsem si však ze začátku myslel, že se mi ho ani nepovede dokončit. Nakonec jsem to ale dokázal. Sice nevypadá úplně tak, jak jsem si představoval, ale celkově se mi líbí. Navíc to tentokrát bylo poprvé v dějinách, co jsem do obrázku použil nějakého člověka. Ale bohužel, pořád ještě neumím kreslit lidi úplně dobře. Myslím, že z obrázku je to taky patrné. Ale je to jen první pokus, myslím, že odteď už se to bude jen a jen zlepšovat. Tento zápisek bych chtěl věnovat jakémusi příběhu o tom, jak When the Clouds vzniklo.

Prvotní myšlenka na něco takového se mi v hlavě zrodila během necelé vteřiny, díky povedené souhře náhod. Jel jsem v autě kolem jednoho hodně kopcovitého pole, podobného tomu, co vidíte na tom obrázku. Nad ním byly relativně nízko takové velké, těžké a husté mraky. Celý pohled trochu působil  melancholicky a pochmurně. (Ačkoliv, já mám podzim a celkově takové zamračené počasí rád.) A navíc jsem během toho, co se mi naskytl tento pohled, poslouchal skladbu od Alexandera Popova „When the Sun“. No a nápad byl na světě. Najednou mi probleskl hlavou nápad na posmutnělou dívku, procházející právě takovou krajinou a taky mě napadlo pojmenovat to „When the Clouds“. Podobně, jako se jmenovala ta písnička.

Dlouhou dobu to ale byl jenom nápad. Až pak později jsem si začal dělat nějaké náčrtky, aby mi ta krajina úplně nevybledla z hlavy. Netrvalo dlouho a našel jsem to, co se mi doopravdy líbilo. Hory do pozadí a v popředí kopec, na kterém rostl strom. To byly hlavní body mých náčrtků, které jsem později překreslil i v Inkscape. Dlouho jsem přemýšlel, jestli tam také použiju nějaké textury. Dělal jsem několik testů, ale žádný z nich nevypadal úplně dobře. Textury se hodí, pokud je obrázek světlý a jasný, ale takovýto potemnělý a melancholický, na ten se textury moc nehodí.

No, ale největší problém byl, jak už jsem říkal s tou dívkou. O té jsem neměl nejmenší potuchy, jak by mohla vypadat. Nikdy předtím jsem lidi nekreslil tak, abych je použil do „Serious Business“ obrázku. Proto jsem si dal opravdu záležet s náčrtky. První strana náčrtků je nepublikovatelná. Za ty se opravdu stydím. Druhou stranu vám (sice s menší cenzurou) ukázat mohu. Najdete ji pod tímto odstavcem. Nakreslil jsem si tam zhruba tvar šatů, jaké měla dívka mít, a také i hlasy. (Které jsem nakonec stejně nepoužil.) Z těch náčrtků jsem vytáhl to, že ta dívka měla vypadat trochu, jako Susan Foremanová, z nejstarších sérií Doctora Who. Nicméně během překreslování těch náčrtků v Inkscape jsem ani za boha nemohl trefit tvar hlavy a vlasů tak, aby to vypadalo nějak rozumně.

To publikovatelnější z mých náčrtků…

Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem jí udělal o mnoho delší vlasy a trochu vyšší hlavu. Dívka tak působí o něco starší a dospělejší. Nevím, jestli je to úplně to, co jsem hledal, ale bylo to to nejlepší, co jsem dokázal během toho večera nakreslit. A pokud chcete vidět, jak to kreslení jakžtakž probíhalo, tak se podívejte na video pod tímto odstavcem. Já jsem totiž celý (Nebo spíš skoro celý.) proces jejího vzniku nahrával a udělal z toho krátký (Hm, šest minut, to je fakt krátký…) speedart, ve kterém jsou krásně vidět všechny ty faily, které člověk dělá, když se snaží nakreslit něco, co nikdy předtím nekreslil.